S poslancem Janem Farským o tom, že politici jsou jen správci majetku

 

Po necelém roce se zákon o registru smluv dočkal novely. Po zdlouhavém putování mezi Poslaneckou sněmovnou, Senátem a jejich výbory poslanci na středeční schůzi odhlasovali kompromisní novelu, za kterou stálo šest stran a která byla reakcí na předchozí nepovedené pokusy. Nyní by tedy konečně měl začít fungovat – navíc se sankcemi za nezveřejnění smluv. ,,Nejen občan má povinnost hlásit každou korunu, ale i stát musí ukázat, jak s penězi hospodaří,“ říká iniciátor registru smluv, poslanec Jan Farský (STAN).

Jaký byl původní impuls pro zavedení zákona o registru smluv?

Transparentnost. Tam, kde rozsvítíte, se automaticky odehrává méně problémů, efektivněji se nakládá s veřejnými prostředky a myslím si, že ve finále vzroste i důvěra ve veřejnou správu a politiku. Naopak temno a příšeří vyvolává nedůvěru a velmi často i plýtvání s penězi. Možná to zní banálně, ale díky mé zkušenosti ze Semil, kde jsem byl několik let starostou, jsem měl důkaz, že to vážně funguje. Když dáte lidem přehled o tom, jak hospodaříte s jejich prostředky, ukazujete jim, že nemáte co skrývat. A stát by měl přistoupit na to, že s veřejnými prostředky se má disponovat veřejně.

Takže hlavním smyslem je zvýšení důvěry?

Také. Politici pořád říkají, že chtějí informované občany. Ale dokud nebudou mít informace, tak se těžko mohou vzdělávat. Pokud jim je předáte, mění se vztah stát-občan z vrchnostenského na partnerský. A to je ta správná cesta k důvěře – my jsme jen správci zvoleni na určitou dobu, nic víc. V poslední době jsme byli svědky spíše zákonů, které omezují občany. Neustále jsme na ně valili povinnosti jako je EET, kontrolní hlášení, hygienické kontroly. A registr smluv šel proti proudu – nejenže občan má povinnost hlásit každou korunu a žvýkačku, ale i stát musí ukázat, jak s penězi, které za tyhle žvýkačky dostane, ve finále hospodaří.

Vážně to zvýší důvěru v politiku, když díky němu spíš „vyplavou na povrch“ staré kauzy?

Máte pravdu, že v krátkodobém horizontu to důvěru nezvýší – a přiznám, že možná i sníží. Než se systém ozdraví, rozhodně se dozvíme o pár případech, kdy se s penězi nenakládalo tak, jak mělo. Na druhou stranu si tím musíme projít. Není možné zhasnout a prohlásit ,,věřte nám“ – to není demokracie. Je pravda, že někteří v programu podobné věci mají: říkají, že vše zařídí, a vy se nemusíte o nic starat. Každý rozumný člověk ale ví, že je tenhle přístup cesta do pekel, protože moc korumpuje a ničí – a nikdo vůči tomu není úplně imunní.

A uvědomují si občané, že se jim dostane do rukou nástroj, kterým mohou de facto kontrolovat stát?

Vidíme, že už dnes ho někteří využívají – mnoho novinových článků vychází z informací získaných v Hlídači smluv (pozn. redakce – jedná se o formu registru smluv, která je stravitelněji zpracována a přístupná na www.hlidacsmluv.cz). Širší povědomí o registru musí prolomit až konkrétní případy, ale nedá se říct, že je to pro každodenní užívání běžných občanů. Ty budou spíše zajímat případy, které se odehrávají v jejich okolí, než finanční toky státu. Nesmíme ale zapomínat, že na každém trhu je konkurence a je extrémně motivovaná získat pro sebe výhodu. Takže se bude ptát, proč daná firma dodává státu za pětinásobnou cenu, než je běžné.

Poslaneckou sněmovnou prošla novela registru. Jste s nynější podobou spokojený?

Zatím stále platí původní podoba, takže ano, jsem spokojen. Pokud novela Senátem projde, nebudu proti tomu protestovat. Přesto si myslím, že je zbytečná – pouze zkomplikuje přístup k některým informacím, ke kterým se ale ve výsledku přesto dostanete. Není to krok, který by byl podle mého názoru obhajitelný.

Mluvíte o přidaných výjimkách?

Ano. Výjimky neznamenají, že smlouvy nebudou vidět. Ve skutečnosti se k nim i tak dostanete, jenže musíte o ně žádat a je to o dost delší proces. A paradoxem je, že každá žádost, na kterou dostanete odpověď, musí být uveřejněna. Pokud si vyžádáte všechny smlouvy Státní správy hmotných rezerv, která je jedním ze subjektů s výjimkou, dostanete je – a ke všemu je uvidí i ostatní. Výjimky byly spíše pro uchlácholení subjektů, které nejvíce křičely. Ale v lepší ochraně obchodního tajemství nebo bezpečnosti jim to nepomůže – to ošetřuje i registr smluv.

Takže to nakonec berete jako výhru…

I když si myslím, že je novela zbytečná, tak zákon nedestruuje, což je pro mě nejdůležitější. Hlavně po všech útocích, které byly hlavně v jedné fázi vážně extrémní – a to, co Sněmovna v únoru schválila a později v poupravené podobě pozměnil Senát, považuji za výsměch všem proklamacím ohledně transparentnosti. Takže fakt, že se registr smluv dostal z téhle smrtelné agónie v poměrně rozumné podobě, považuji za výhru.

Díky čemu to vyšlo?

Velkou roli sehrála veřejnost a zapojení neziskovek. Kdyby si tématu veřejnost a média přestala všímat, tak registr už dávno skončil.

Jedním z překvapení byla poměrně široká podpora napříč politickým spektrem. Pouze třináct poslanců ze 145 přítomných bylo proti. O čem to vypovídá?

O tom, že další dvě možnosti – původní sněmovní a pozdější senátní – byly mnohem horší. A veřejnost dala jasně najevo, že oba zmiňované návrhy jsou pro ni nepřijatelné. Pokud by se neschválila tahle kompromisní novela, přišlo by na řadu hlasování o sněmovní a senátní verzi – což nikdo nechtěl. Ale stále si myslím, že by bylo nejlepší neschvalovat nic, protože nikdo za rok fungování nepřišel se smlouvou, která by byla problematická.

V čem po roce fungování registru smluv vidíte největší přínos?

Pro mě je nejdůležitější jeho preventivní role. Ve chvíli, kdy úředník nebo politik ví, že na smlouvu se kdokoliv podívá, neuzavře ji ve formě, která by mu ohrožovala jeho ,,židli až svobodu“ – nebo případně úspěch ve volbách. To znamená, že pokud registr nic neodhalí, je to pro nás nejlepší možná zpráva.

A co říkáte na to, že některé subjekty zákon ignorují? Česká pošta nezveřejňuje přes 85 procent údajů, podobné případy vidíme u některých nemocnic.

Zatím nehrozila žádná sankce, což se od prvního července změní. A máte pravdu, že resistence některých je vážně velká. Já to na jednu stranu vlastně chápu – registr smluv není nic, co by povinné subjekty vítaly. Těm, kteří hospodaří efektivně, přidává práci navíc, a těm, kteří nepoctivě nakládají s veřejnými prostředky, to vadí. Bylo by zvláštní, kdyby to bylo jinak. A je důležité si uvědomit, že síla úřednického aparátu je v Česku obrovská. Oni to holt zkoušeli a doufali, že zákon padne nebo se nějak změní. Čekali stejně tak, jak se v České republice vždycky čeká, až do poslední chvíle – kdyby to náhodou dopadlo jinak. Od července se ale dostávají do situace, kdy je sankce jasně nastavená a už nebude tak jednoduché říct, že to nechtějí plnit.

Je sankce ohledně neplatnosti smlouvy, která nebude v registru, dostatečná? Nebyl by lepší finanční postih?

Mezi těmito dvěma možnostmi jsme se rozhodovali. Zvažovali jsme, jestli máme zřídit speciální úřad – ale jeho členové by nikdy nedokázali prohledat všechno, jednalo by se spíš o selektivní spravedlnost. Neplatnost smlouvy je snad nejtvrdší sankce, kterou v právním řádě vůbec máme. Neplatnost smlouvy může namítnout opozice, kterýkoliv občan, konkurence i sama smluvní strana. A také tu je mnohem větší motivace, než by byla u kontroly od úředníků. Pokud úřad dostane pokutu, zaplatí pokutu. Jenže při neplatnosti se jde ještě dál. Jestliže smlouva nebyla zveřejněna, dostáváme se až na hranici trestní odpovědnosti – od těch, kteří ji měli zveřejnit, kteří smlouvu podepsali až po člověka, který nese odpovědnost za fungování úřadu. A přesně z tohoto důvodu proti registru byl a stále je tak obrovský odpor.

www.respekt.cz

Andrea Procházková